Vyhledávání:
Jazykové verze:
ČeskyRuskyEnglishEsperanto
Hlavní menu:
Rychlé odkazy:

Jiří Marvan - Brána jazykem otvíraná aneb o češtině světové

 

Doporučujeme poslechnout si rozhlasový pořad s panem profesorem

* * *

Člověk je tím více člověkem, čím víc se cítí částí svého vlastního jazykového společenství, které miluje a ve kterém je milován, onoho společenství, za jehož ekologii, tedy i lingvoekologii, jsme všichni zodpovědní. Ba více, všehomír lidstva, jeho objem je příliš velký, příliš abstraktní, aby ho lidská bytost obsáhla. Může ho obsáhnout, může se učit ho náležitě milovat toliko skrze svůj minisvět konkrétního prostoru, vytčeného konkrétním jazykem.

* * *

Udivující zvláštnost ekologie je v tom, že věci k životu nejdůležitější – i čiré ovzduší či mateřská láska - jsou natolik samozřejmé, že si je uvědomujeme, až když je máme ztratit.

* * *

Pokud si přejeme, aby byl jazyk mostem mezi lidmi, musíme si klást za konečný cíl nikoliv samotné komunikování jazykem, nýbrž jeho lidské kouzlo.

Dítě, onen zdroj netušených tajemství, je zvláště dobrý příjemce i spolutvůrce nejen jazykového systému, ale i jeho vnitřní krásy, která s ním zůstane po celý život. I druhý, třetí... jazyk by pro něj měla být taková tvořivá, činorodá hračka - a kdo si nepřál mít víc než jednu takovou hračku!

Ve všech mateřských školách světa by měla být víc než jedna hračka, čím jedinečnější, vzácnější, tím lepší. Kdo by si koneckonců chtěl hrát jen s hračkami, které jsou produkovány a posléze i ohmatávány v nekonečných sériích. Je konec maovských uniforem, i jazyk není pouhým faktem, nýbrž artefaktem!

* * *

Naučil jsem se rozumět a věřit tomu, že nikoliv jeden jazyk a jedna kultura, nýbrž rozmanitost jazyků a kultur je nástroj, jenž skýtá potenciál sjednotit a spasit tento svět. S naprostou jistotou tvrdím,

  • že každý jazyk v sobě chová jedinečnou hodnotu, niterně vlastní společenstvu lidí, kteří ho užívají, nikoliv však pouze pro dorozumívání, nýbrž ve všech podobách svého žití,
  • že každý jazyk je znamenitý artefakt nedělitelné lidské historie, jenž je hoden nejméně takové pozornosti a něžné péče, jaké se dostává ohroženým druhům mimolidského světa, a to bez ptaní po jejich praktickém účelu.
  • Právě z tohoto důvodu bychom měli přestat hovořit o užívání jazyka či učení jazyku a začít uvažovat především o jazykové etice a ekologii. Není bohatství na světě, jež by nám mohlo vykoupit zpátky z temnot minulosti jazyky, které do ní nenávratně vplynuly, a přesto je tomuto úkolu věnováno tolik vědeckého úsilí a peněz.

Především však - není a nebude žádného vyvázání či omluvy za promarnění času, ba šance na holé přežití příštích generací pro nedostatek péče a lásky k homo sapiens, nejvzácnějšímu to druhu našeho vesmíru.

* * *

Boj, který dnes vedeme, je boj, jehož výsledek bude rozhodovat o duchovním přežití lidstva. My Evropané musíme mít stále na paměti, že s naším příchodem do obou Amerik i do Austrálie započal na těchto kontinentech nepřetržitý proces úpadku, vedoucí ve svých důsledcích k zániku několika set tamějších jazyků i kultur, a že tento neblahý proces pokračuje dodnes. V Austrálii rok co rok umírá jeden z takovýchto jazyků, odnášeje s sebou do hrobu část dědictví, které v sobě skrývá nejstarší nepřetržitou kulturu světa, dědictví, žijícího ve zcela bezobdobné kontinuitě po celých 30 000 let. Až my Evropané... Jaká ztráta pro nás všechny, ale hlavně - jaká hanba nám všem!

* * *

Každá lidská kultura a každý jazyk je nedílnou součástí našeho lidství i lidstva, a proto si zasluhuje stejnou pozornost a lásku jako kterýkoliv rostlinný či živočišný druh, na jehož záchranu vynakládáme tolik úsilí. V době, kdy je dána člověku post-komunistické Evropy možnost a povinnost uvědomit si svou vlastní důstojnost, dotírá na nás tento úkol s obzvláštní naléhavostí.

* * *

Nestane-li se jazyk zbraní, stává se symbolem úpadku a perspektivně i cestou zániku národní identity. Běloruský prezident Lukašenko prohlašuje, že jsou schopnější a pro každodenní potřebu vhodnější jazyky než jeho vlastní jazyk, čímž vytváří hrůzostrašný precedens pro celou Evropu a pro celý svět.

* * *

Jestliže mluvíme nebo jen myslíme o duši jazyka, míníme tím jeho podstatu, tu jeho nezcizitelně niternou část, kterou sdílí se zemí, lidmi a jejich dějinami. My jazykovědci se snažíme postihnout duši jazyka, její ideu skrze pojetí hloubky.

Když jsem v letech 1967-71 psal „Novolitevské skloňování" (Modem Lithunian — Declension, University of Michigan, 1979), měl jsem na zřeteli kontext celého evropského kontinentu a postupně jsem si uvědomoval, že jazyk - stejně jako člověk - chová za svou vnější podobou, pod povrchem, něco velkého a velmi, velmi hlubokého. A zatímco vnějšek, povrch, se časem může a musí každodenním „nošením" obnošovat a měnit, hloubka zůstává nejen beze změn, nýbrž za zvláštních okolností, daných Prozřetelností, se stává ještě hlubší.

Téměř vše se může v jazyce změnit ve styku s jinými jazyky Nejen slova a hlásky, ale i významy a věty. Téměř vše, kromě skloňování a časování, kromě tvarů slov. Vlastní smysl této skutečnosti, jakkoliv bezesporně stanovené, uniká četným jazykovědcům téměř bez povšimnutí, nicméně je cestou vedoucí k pochopení jazyka: zde musí být jeho střed, zde musí tlouci jeho srdce. To je myšlenka a pravda, která jakmile ji příjmem, je velmi prostá a elementární, ale jako u každé prosté a elementární myšlenky a pravdy musí se za ni podstoupit nejeden boj a nejedna oběť.

Když jsem končil druhou třetinu své knihy někde v kalifornské „divočině" raných let sedmdesátých, náhle jsem této pravdě porozuměl. V témže okamžiku se mi můj úkol objevil ve zcela jiném světle. Pochopil jsem, že skloňování, spolu s časováním, může být klíčem k celému jazyku, jímž lze odemknout tajemství hlásek, slov a vět, ať už prošly či procházejí jakýmikoliv změnami.

 

Nabídka této sekce:
Na začátek stránky